Připravovaná novela insolvenčního zákona postihující šikanózní návrhy na zahájení insolvenčního řízení

Zákon č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění, dále jen „insolvenční zákon“ byl od počátku nabytí účinnosti několikrát novelizován. Výjimkou není ani rok 2012, kdy je projednávána zcela zásadní novela, jejímž prostřednictvím se zákonodárce rozhodl zareagovat na z pohledu zákona neopodstatněné podávané (tzv. „šikanózní“) insolvenční návrhy.

Šikanózní insolvenční návrhy jsou často věřiteli podávány s úmyslem poškodit jméno společnosti nebo fyzické osoby za účelem vyřazení konkurenta v hospodářské soutěži. V zásadě jde o nastolení negativního vnímání a tím i ohrožení dobré pověsti domnělého „dlužníka“.

V reakci na dlouhotrvající praxi šikanózních návrhů byla dne 25.1.2012 vládou schválena novela insolvenčního zákona předložená ministerstvem spravedlnosti, která si v souladu s předloženou důvodovou zprávou klade za cíl doplnění pravomocí insolvenčním soudům, zejména rozšíření možnosti vydání tzv. předběžných opatření, zavedením sankcí za podání šikanózního návrhu nebo odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost. Novela je aktuálně projednávána ve třetím čtení v poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.[1]

Současný stav

Z platné právní úpravy plyne, že věřitel je oprávněn podat insolvenční návrh, ve kterém musí být zároveň uvedeny rozhodující skutečnosti prokazující dlužníkův úpadek, tedy skutečnost, že se dlužník nachází v platební neschopnosti, tj. má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 let po lhůtě splatnosti a zároveň tyto závazky není schopen plnit.[2] Stávající platná právní úprava insolvenčního zákona neumožňuje insolvenčnímu soudu odmítnutí insolvenčního návrhu pro nedůvodnost, naopak soud je povinnen bez zbytečného odkladu zahájit insolvenční řízení vyhláškou zveřejněnou nejpozději do 2 hodin po doručení insolvenčního návrhu za předpokladu, že insolvenční návrh nevykazuje věcné vady. Skutečnost informující o zahájení insolvenčního řízení je veřejně publikována prostřednictvím internetových stránek, což má v případě nedůvodného návrhu za účel negativní a neodpovídající informaci o dlužníkově úpadku.

Zákon umožňuje insolvenčnímu soudu pouze přezkoumání doručeného insolvenčního návrhu s možností jeho následného zamítnutí a to pouze za předpokladu, že taková bezdůvodnost insolvenčního návrhu je zjevná. Insolvenční soud posuzuje věcnou opodstatněnost pouze s ohledem na údaje a připojené přílohy, tedy značně formalisticky.

V ustanovení § 147 insolvenčního zákona je dále upravena problematika odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu, která vznikne zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu osobě, vůči které návrh směřoval. Toto ustanovení jako vznik odpovědnosti předpokládá to, že řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele.

Ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví, že pro posouzení splnění podmínky plurality věřitelů se za věřitele nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Pojem šikanózního insolvenčního návrhu

Přestože pojem šikanózní insolvenční návrh není legislativně definován, v zásadě lze za takový označit insolvenční návrh, kdy dlužník není v úpadku a záměrem věřitele je zpravidla ekonomické zdiskreditování jeho pověsti. V některých případech je šikanózní návrh podáván za účelem nátlaku věřitele na dlužníka např. za účelem úhrady jeho plateb.

Přestože judikatura je v otázce šikanózního výkonu práva poměrně kusá, Nejvyšší soud České republiky rozhodnutím sp. zn. 29 NSCR 40/2009 konstatoval: „za šikanózní návrh lze označit takový, kdy z dalších indicií lze šikanózní výkon práva dovodit.“ To znamená, že otázka šikanoźního výkonu bude posuzována komplexně s přihlédnutím ke všem okolnostem, z nichž by bylo možné v konečném důsledku takový výkon práva dovodit. V Nejvyšším soudem posuzované věci došlo k několika postoupením pohledávky, přičemž jeden z insolvenčních navrhovatelů byl „nekontaktní“ a na uvedeném sídle nebyl k zastižení. Nejvyšší soud dále poukázal na další postup insolvenčních navrhovatelů, např. na skutečnost, kdy z přistoupení k návrhu těsně před jednáním a nedůvodných návrhů na doplnění dokazování ve věci lze mít za důvodné, že úmyslem insolvenčních navrhovatelů bylo dosažení odročení jednání ve věci a s tím i souvisejícího a pro dlužníka negativního stavu – výskytu informace o jeho nesolventnosti v insolvenčním rejstříku. Nejvyšší soud následně uzavřel, že v případě, kdy se insolvenční navrhovatelé domnívají, že mají za dlužníkem pohledávku, měla by tato nejprve být uplatněna žalobou v nalézacím řízení. 

Předpokládané změny - hlavní body připravované novely

Odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost

Novela má v úmyslu uvést nové ustanovení § 128a insolvenčního zákona, které by insolvenčnímu soudu umožnilo odmítnout insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, a to neprodleně ve lhůtě sedmi dnů od podání insolvenčního návrhu. Předpokladem tedy je, že insolvenční soud bude insolvenční návrh zkoumat neprodleně, tj. ve lhůtě v níž zkoumá projednatelnost insolvenčního návrhu dle § 128 odst. 1 současného znění insolvenčního zákona.

Novela dále demonstrativně vymezuje příklady, kdy lze insolvenční návrh považovat za zjevně bezdůvodný. Jedná se o situace, kdy (i) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění podat insolvenční návrh pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, (ii) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, nebo (iii) podáním insolvenčního návrhu navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka.

S ohledem na skutečnost, že uvedený výčet je demonstrativní, je insolvenčním soudům svěřeno poměrně široké pole působnosti, aby v mezích stanovených zásadami insolvenčního řízení dále pojem zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu dále vymezily.

Uložení peněžité sankce za zjevně bezdůvodný návrh   

Návrh novely počítá s tím, že soud může rozhodnutím, kterým odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za podání šikanózního insolvenčního návrhu zaplatil pokutu až do výše 50.000,- Kč s tím, že tato výše bude určena se zřetelem ke všem okolnostem v posuzované věci.

Uložení povinnosti složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy způsobené nedůvodným zahájením insolvenčního řízení.

Dle připravované novely bude možné věřiteli (resp. insolvenčnímu navrhovateli) na návrh dlužníka uložit povinnost složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, a to až do rozhodnutí o insolvenčním návrhu.

Uložení uvedené povinnosti bude možné uskutečnit prostřednictvím předběžného opatření dle § 82 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákone ve znění dle předmětné novely. Toto předběžné opatření bude možné nařídit jen na návrh dlužníka podaný při prvním úkonu, který dlužníku přísluší po podání insolvenčního návrhu, a jen tehdy, jestliže dlužník doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí.

V případě odmítnutí šikanózního návrhu má zároveň osoba, v jejíž neprospěch byl insolvenční návrh podán, právo na náhradu škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli.[3]

Omezení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení

Podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona v navrhovaném znění bude soud oprávněn omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, a to za předpokladu, že toto nebude odporovat společnému zájmu věřitelů. Toto navrhované ustanovení tedy v případě šikanózních a zjevně bezdůvodných návrhů umožňuje to, aby zákonné účinky s nimi spojené byly omezeny a minimalizovaly se tak jejich negativní dopady na dlužníka.